Matouš 5:2,3;
Není to dávno, co jsme v naší studijní skupince probírali ze všech úhlů text v Matouš 5:2,3 a s tím související otázku "kdo je ten chudý duchem, jehož jest království nebes". Vycházeli jsme z poměrně srozumitelného komentáře uveřejněného na webu jhvh.cz, takže naše milé ovečky neměly potíž přijmout, že chudí duchem nejsou ti, kdo 'si uvědomují svoji duchovní potřebu', jak vyučuje NSSJ, ani ti, kdo jsou hmotně a společensky sraženi na nejnižší příčky, jak ve svých poznámkách v Jeruzalémské bibli vysvětlují její komentátoři.
Pochopili jsme bez nesnází, že chudí duchem mohou být lidé, jimž se nedostává ducha od Boha, stejně tak jako doslovně ti, kteří chtějíce se líbit Bohu, s radostí postrádají mnohé ze satanova ničemného ducha. Obě jmenované skupiny jsou ,chudí duchem', nicméně každá z nich jiným.
V obecném pojetí lze snad říct, že v okamžiku, kdy Ježíš Kristus slovy u Matouše 5:2,3 zahajoval své Kázání na hoře, neměl v úmyslu vést své posluchače tímto směrem. Jeho výroky jistě nevyvolávaly v lidech, k nimž se obracel, nejistotu o totožnosti tohoto ducha.
Náš Pán totiž mluvil k lidem v době, kdy Duch Boží ještě nebyl lidem k dispozici. (Jan 7:39). Jelikož jeho prohlášení však byla zcela jistě nadčasová, tak musela být platná pro celou lidskou společnost bez ohledu na její aktuální vývojovou etapu. Vzhledem k tomu, že od pádu našich prarodičů v Edenu byl ve všech obdobích lidské existence k dispozici převážně duch šéfa tohoto světa satana, nebylo Ježíšovým posluchačům tak nesnadné pochopit, že 'chudí duchem' jsou ti blahoslavení, kteří odmítají tomuto ničemnému duchu světa přístup do svého života.
Atributy tohoto ducha byly a jsou dosud smilstvo, lež, vražda, nenávist, modlářství, chtíč a to vše znaly všechny generace od Adama k Ježíšovi a dále až dodnes. Je politováníhodné, že ne všem z této ohromné masy lidí byly a jsou dodnes tyto atributy odporné.
To zároveň vysvětluje, proč dnešní svět považuje odmítače těchto praktik za blázny (1. Korintským 4:10) a řadí je do stejného šuplíku jako mentálně postižené. Právem. Neboť jakkoli může mít tato skupina potlačené určité kognitivní funkce, tak zjevně jiné zejména ty mající co do činění s duchovním vnímáním (přirozený smysl pro právo, spontánní soucit s lidmi i zvířaty, nesobecká láska, přímočarý citový projev atd) jsou obecně nadstandardně akcelerované-s vyloučením jedinců, jejichž chování může protiřečit výčtu znamenitých vlastností, jak je tomu ostatně v každé etnické, náboženské, sociální či kulturní skupině.
Ve stejném duchu je rovněž mnoho druhů intelektu, mezi nimi i emoční inteligence, kterou mají lidé s mentálním postižením, tzv. retardovaní, často vyšší, než by se zdálo. Co nemohou uchopit rozumem, často neomylně vycítí srdcem-a protože neznají přetvářku, jejich projevy se těch tzv. normálních jedinců často velice neblaze dotknou (odtud neblahý zvyk častovat toho, koho lidé chtějí ponížit a urazit odborným pojmenováním debile, idiote, imbecile atd, což jsou ve skutečnosti pracovní pojmenování pro stupeň mentálního poškození. Je to hrubá dehonestace lidí, kteří si svoje postižení nemohli vybrat-buď se s ním narodili nebo k nim v různých obdobích svého života přišli).
Ať tak či onak-v tomto duchu jsou jako děti a patří jim království nebeské spíš než nám, kterým se rozumu dostává někdy až příliš ...
Souhrnem lze asi říci, že ačkoli se opticky může zdát, že jsou chudí Božím duchem, mají ho ,retardovaní' ve skutečnosti více, než bychom si mysleli. Naopak, jejich ,zásoby' ducha světa jsou výrazně tenčí než u většiny populace takříkajíc mentálně v pořádku.
Pokud měl Ježíš při svém vyučování v hledáčku tuto handicapovanou a v jeho době asi nikoli bezvýznamnou skupinu, dal tím srozumitelně najevo, jak bude křesťanský způsob života vnímán těmi, kteří si zvolí jinou než Kristovu cestu.
Zároveň tím sdělil, že Boží láska jistě spočívá také na těch, jejichž mentální funkce neodpovídají běžnému standardu, stejně tak jako na jeho následovnících, kteří se svým zbožným životem do této skupiny sami kvalifikují relativně k mravním měřítkům tohoto na Kristu nezávislého světa.
Ježíš byl a je geniální Učitel. Zdá se být velmi pravděpodobné, že tento úhel pohledu vzal též do úvahy, když předkládal své slavné Kázání na hoře. Učme se tedy od něj, jak projevovat lásku, tak jako to umí jen ti skutečně 'chudí duchem'.